Psycholog
09.08.07,10:36
Vážení, chci reagovat na vyjádření jedné kolegyně, že je úžasné si popovídat s lidmi, kteří mají stejné problémy a jak je řešit, ne jen řešení naučené ze škol.
V roce 1985 mi zjistili rakovinový nádor za levým okem. Protože ve velikosti fazole zasahoval do trojklanného nervu byly bolesti takové, že jsem vždy, když jsem odcházel z nemocnice za dětmi, měl jsem s sebou morfium v injekčních ampulích. V té době, pro mou dlouhodobější nepřítomnost si moje žena začala hledat jiné muže, ne jiného, ale vybírala si. Což na psychiku nebylo moc dobré. Jsem vystudovaný psycholog, ale zde naučená řešení nebyla nic platná. Proto jsem začal hledat alternativní řešení – studium východních filozofií, ale i rozvod. Po provedené „devitalizaci“ (podvázání nádoru) v Kolíně nad Rýnem došlo ke zvápenatění nádoru a já měl šanci do dvou let umřít na progresivní maligní rakovinový nádor jiného orgánu (po kalcifikaci umírá statisticky cca 98% pacientů). Odjel jsem do USA, Kanady a studoval vše o alternativním způsobu léčení, vč. čínské medicíny. Po návratu do ČSFR se snažil uplatnit své zkušenosti, zejména s regresní psychoterapií v Evropě. Dnes se tím zabývá „každý, kdo má dvě dírky do nosu“, ale pro Evropu nás to vystudovalo jen deset. Pro Ameriku jen tři. Po příchodu se svojí novou ženou, (původem z Turč.Teplic) na Slovensko, jsem začal působit i zde. Její rodiče mne však po roce společného života vyhnali, protože vůbec nechápali, co dělám a proč. Mnohdy zadarmo. Pak jsem pracoval v Praze, ale psychický stesk po milované ženě, která se dodnes stará o své staré rodiče, byl startérem k oslabení imunity a k dalším maligním metastázám mezi játry a páteří. Lékaři mi tehdy dávali cca 14 dnů života. Přijela má drahá a řekla, že mne miluje a já musím bojovat. No, po třech chemoterapiích v Brně, jsem lékařům utekl a začal pracovat ve svém oboru v Praze, neboť jsem se rozhodl a cítil, že jsem zdravý. O vánocích minulého roku (2006) jsem se nastěhoval do Martina a hlavně žiji s NÍ a snažím se být něco platný i na Slovensku. Proto píši i na PORADU.
Souhlasíte se mnou, že každý z nás má řešení svého problému sám v sobě? Pokud to však sami nemůžeme najít, máme přátele a důvěrníky – i zde. Dáváte mi za pravdu, že ten kdo něco prožije se pak dokáže vcítit do problémů druhého a je schopný najít společně i řešení? Váš PhDr., PaedDr. Petr Nečas, CSc.
Gabi03
09.08.07,08:47
Teraz mám po prečítaní tohto príspevku takýto úsmev. :D

Súhlasím s tebou vo všetkom. Určite náš zdravotný stav vyjadruje naše duševné rozpoloženie. Verím aj tomu, že ak si človek niečo "nahovorí", sa mu to aj stane, či pozitívne, či negatívne (to sa teda vyjadrujem! :--- ). A verím aj tomu, či dokonca som si istá, že osobné skúsenosti, to prežité, veľmi ovplyvňuje naše budúce správanie.
Nie som v tomto odborník, možno aj laik by bolo silné slovo a doknca som aj mladá a životom "neoplieskaná", ale oblasť príčin správania ľudí ma zaujíma. :rolleyes:
Janka P
09.08.07,08:58
Áno, potvrdilo sa mi to už veľa krát. Mala som to šťastie, že som natrafila na knihu od Eckharta Tolle - Moc přítomného okamžiku. Je pre mňa hotovým pokladom.
Nika
09.08.07,09:17
Ja sa riadim svojimi pocitmi. Ak mám nejaký problém, zamyslím sa a popremýšľam o spôsoboch riešenia. Zvážim ktoré riešenie bude mať aký dopad na budúcnosť. Často som vo veľkom strese. Niekoľkokrát sa mi už stalo, že pri zvažovaní určitej možnosti, stres zrazu jednoducho zmizol a ja som už cítila len pokoj a vyrovnanosť. Nakoniec sa ukázalo, že to bolo správne riešenie........
kalkulka
09.08.07,09:41
Myslím si, že človek musí mať motiváciu, aby mal silu žiť a preto psychická pohoda veľmi ovplyvňuje zdravotný stav. Verím tomu, že ak má niekto silný motív, či cieľ, za ktorý mu stojí ostať na tomto svete a bude sa všemožne o to snažiť, nájde spôsob ako to takto spraviť. Ale ak sa poddá nejakej negatívnej situácii, je mu všetko jedno a nebude sa ani o nič snažiť. Peter, veľmi ti držím prsty, si úžasný aj v tom, že všetkým tuná na tejto porade takto pomáhaš svojími vedomosťami a skúsenosťami. Rada by som aj ja mala takú vnútornú silu akú máš ty. Normálne ťa obdivujem a želám iba to najlepšie do ďalšieho života.
Anik
09.08.07,10:07
Som veľmi rada že som dnes natrafila na túto tému,že som to stihla práve dnes a nie neskôr.
V roku 1996 som bola veľmi chorá prakticky som niekedy nejedla aj celý týždeň dokonca ani čaj po lyžičkách poviem vám len názov choroby na ktorú prišli až po 5 mesiacoch urputného vyšetrovania -achalázia pažeráka po slovensky zúženie paž.a vys.tlak v ňom. Všetci dookola mňa chodili a hovorili,že mám nádor a že vydržím max. do vianoc-ani na chvíľu som v tom zúboženom stave neuvažovala,že by mohli mať pravdu. Pánbožko ma má rád lebo nadomnou v tom čase naozaj držal ochrannú ruku.
Ja by som sa veľmi rada stretla aj osobne s ľuďmi ktorí sa rôznymi lieč. met. zaoberajú Doteraz som si myslela, že sa tým zaoberajú len v USA a ľutovala som že sa takého niečoho nikdy nebudem môcť zúčastniť.
Ktovie možno niečo vymyslíte a nakoniec sa aj osobne streneme.Veľmi by ma to potešilo
prajem príjemný deň
Anika
ludmilla
09.08.07,10:11
Plne s Tebou Peter súhlasím a zároveň Ťa obdivujem. V tej poslednej vete si to vystihol krásne. Sama som skoro denne na svojom pracovisku konfrontovaná s ľuďmi , ktorí sú na hranici medzi životom a smrťou. Často mávam pocit bezmocnosti, pretože viem, že niekedy sa pomôcť jednoducho nedá a často sa mi stáva, že niektorým pacientom chcem dodať silu, ale nenachádzam slová, ktoré by ich povzbudili. Stáva sa mi, že sedím pri niektorom pacientovi, pevne mu stískam ruku a pohľadom do očí sa mu snažím aspoň myšlienkami preniesť niečo pozitívne. Priznám sa, je ťažké udržať slzy v týchto momentoch. Vždy som mala pocit, že som nemožná pretože ma nič nenapadá žiadne povzbudzujúce slová. Absurdné je, že mnohí z nich mi boli vďační za veľkú pomoc.
Janka P
09.08.07,10:35
Plne s Tebou Peter súhlasím a zároveň Ťa obdivujem. V tej poslednej vete si to vystihol krásne. Sama som skoro denne na svojom pracovisku konfrontovaná s ľuďmi , ktorí sú na hranici medzi životom a smrťou. Často mávam pocit bezmocnosti, pretože viem, že niekedy sa pomôcť jednoducho nedá a často sa mi stáva, že niektorým pacientom chcem dodať silu, ale nenachádzam slová, ktoré by ich povzbudili. Stáva sa mi, že sedím pri niektorom pacientovi, pevne mu stískam ruku a pohľadom do očí sa mu snažím aspoň myšlienkami preniesť niečo pozitívne. Priznám sa, je ťažké udržať slzy v týchto momentoch. Vždy som mala pocit, že som nemožná pretože ma nič nenapadá žiadne povzbudzujúce slová. Absurdné je, že mnohí z nich mi boli vďační za veľkú pomoc.

Držím Ti palce !
Maruška54
09.08.07,10:40
Ahoj Peter, mám za sebou ťažký život, nebola som chorá, ani nikto z mojich blízkych, stalo sa však niečo čo bolo nenávratne preč a nebolo nikoho kto by to mohol zmeniť. Mala som však okolo seba dobrých ľudí a tí sa snažili svojou prítomnosťou a pekným slovom aby som prežila, a celých tých 32 rokov sa toho držím, ak mi je zle nájdem si niekoho kto ma poteší svojou prítomnosťou a dobrým slovom, alebo naopak ja sa snažím pomôcť ak niekto potrebuje a to ma napĺňa.

Maruška
Olice
09.08.07,11:00
Vážení, chci reagovat na vyjádření jedné kolegyně, že je úžasné si popovídat s lidmi, kteří mají stejné problémy a jak je řešit, ne jen řešení naučené ze škol.
V roce 1985 mi zjistili rakovinový nádor za levým okem. Protože ve velikosti fazole zasahoval do trojklanného nervu byly bolesti takové, že jsem vždy, když jsem odcházel z nemocnice za dětmi, měl jsem s sebou morfium v injekčních ampulích. V té době, pro mou dlouhodobější nepřítomnost si moje žena začala hledat jiné muže, ne jiného, ale vybírala si. Což na psychiku nebylo moc dobré. Jsem vystudovaný psycholog, ale zde naučená řešení nebyla nic platná. Proto jsem začal hledat alternativní řešení – studium východních filozofií, ale i rozvod. Po provedené „devitalizaci“ (podvázání nádoru) v Kolíně nad Rýnem došlo ke zvápenatění nádoru a já měl šanci do dvou let umřít na progresivní maligní rakovinový nádor jiného orgánu (po kalcifikaci umírá statisticky cca 98% pacientů). Odjel jsem do USA, Kanady a studoval vše o alternativním způsobu léčení, vč. čínské medicíny. Po návratu do ČSFR se snažil uplatnit své zkušenosti, zejména s regresní psychoterapií v Evropě. Dnes se tím zabývá „každý, kdo má dvě dírky do nosu“, ale pro Evropu nás to vystudovalo jen deset. Pro Ameriku jen tři. Po příchodu se svojí novou ženou, (původem z Turč.Teplic) na Slovensko, jsem začal působit i zde. Její rodiče mne však po roce společného života vyhnali, protože vůbec nechápali, co dělám a proč. Mnohdy zadarmo. Pak jsem pracoval v Praze, ale psychický stesk po milované ženě, která se dodnes stará o své staré rodiče, byl startérem k oslabení imunity a k dalším maligním metastázám mezi játry a páteří. Lékaři mi tehdy dávali cca 14 dnů života. Přijela má drahá a řekla, že mne miluje a já musím bojovat. No, po třech chemoterapiích v Brně, jsem lékařům utekl a začal pracovat ve svém oboru v Praze, neboť jsem se rozhodl a cítil, že jsem zdravý. O vánocích minulého roku (2006) jsem se nastěhoval do Martina a hlavně žiji s NÍ a snažím se být něco platný i na Slovensku. Proto píši i na PORADU.
Souhlasíte se mnou, že každý z nás má řešení svého problému sám v sobě? Pokud to však sami nemůžeme najít, máme přátele a důvěrníky – i zde. Dáváte mi za pravdu, že ten kdo něco prožije se pak dokáže vcítit do problémů druhého a je schopný najít společně i řešení? Váš PhDr., PaedDr. Petr Nečas, CSc.
Príslovie, "čo nás nezabije, to nás posilní" je iste pravdivé.
Ak chcete, prečítajte si ešte jeden príbeh tiež úžasného človeka, tak ako je iste psycholog.:)
http://www.ezoterika.sk/visitus/ezv_wayoflove.htm

Psychologovi, ale aj vám všetkým, ktorí toto čítate želám všetko dobré, pokoj a veľa lásky.
Gabi03
09.08.07,11:15
"Existuje len to, čomu venujeme svoju p o z o r n o s ť.
Každý si svoju realitu vytvárame."

Tieto dve vety ma tiež už nejaký čas zamestnávajú. Veci a javy okolo nás všetci vidíme rovnako? :rolleyes:
Eulalia
09.08.07,17:19
"Existuje len to, čomu venujeme svoju p o z o r n o s ť.
Každý si svoju realitu vytvárame."

Tieto dve vety ma tiež už nejaký čas zamestnávajú. Veci a javy okolo nás všetci vidíme rovnako? :rolleyes:

Nie, nemyslím. Každého z nás ovplyvňujú naše prežité skúsenosti, vlastné rebríčky hodnôt a spústa ďalších vplyvov. Práve preto je každý z nás individualita.
Ale verím tomu, že určitou formou pozornosti si niektoré veci do života priťahujeme a tým si tú svoju vlastnú realitu vytvárame.
Melnick
09.08.07,17:30
Souhlasíte se mnou, že každý z nás má řešení svého problému sám v sobě? Pokud to však sami nemůžeme najít, máme přátele a důvěrníky – i zde. Dáváte mi za pravdu, že ten kdo něco prožije se pak dokáže vcítit do problémů druhého a je schopný najít společně i řešení? Váš PhDr., PaedDr. Petr Nečas, CSc.
Som rada ,že nakoniec si predsa s ŇOU.
PS:
S Tvojim vyjadrením súhlasím,s malou výhradou a to,že sú medzi nami aj ľudia,ktorí sa dokážu vcítiť do problémov druhého aj vtedy, ak sami nič podobné neprežili.:)
fiesta
09.08.07,18:01
"Existuje len to, čomu venujeme svoju p o z o r n o s ť.
Každý si svoju realitu vytvárame."

Tieto dve vety ma tiež už nejaký čas zamestnávajú. Veci a javy okolo nás všetci vidíme rovnako? :rolleyes:
K týmto dvom silným vetám pridám tretiu:
"Dôležité je to, čo prežívam teraz."
kukučka
09.08.07,18:02
Plne s Tebou Peter súhlasím a zároveň Ťa obdivujem. V tej poslednej vete si to vystihol krásne. Sama som skoro denne na svojom pracovisku konfrontovaná s ľuďmi , ktorí sú na hranici medzi životom a smrťou. Často mávam pocit bezmocnosti, pretože viem, že niekedy sa pomôcť jednoducho nedá a často sa mi stáva, že niektorým pacientom chcem dodať silu, ale nenachádzam slová, ktoré by ich povzbudili. Stáva sa mi, že sedím pri niektorom pacientovi, pevne mu stískam ruku a pohľadom do očí sa mu snažím aspoň myšlienkami preniesť niečo pozitívne. Priznám sa, je ťažké udržať slzy v týchto momentoch. Vždy som mala pocit, že som nemožná pretože ma nič nenapadá žiadne povzbudzujúce slová. Absurdné je, že mnohí z nich mi boli vďační za veľkú pomoc.

Dobro a láska nepotrebujú slová, si krásny človek. To, že si bola s nimi im dávalo silu prejsť cez prah.
Psycholog
10.08.07,03:33
Děkuji všem, kteří mi vyjádřili podporu, ale ujišťuji, že jsem zdravý, protože mám proč žít. S poděkování posílám něco pro ženy: Jablečno-tvarohová maska pro osvěžení vaší pleti a dekoltu. Jablíčka nemusí sloužit pouze jako zdravá svačinka k uspokojení hladu mezi hlavními jídly. Mohou také naší pleti velmi dobře prospět. Ovocné kyseliny, které jablka obsahují, mají lehce slupující efekt, avšak ne tak silný jako má třeba citrón. Proto může být jablečná maska použita i na citlivější pleť. Jablečno-tvarohová maska osvěží váš dekolt a obličej. Dodá jim sílu a pomůže lépe čelit vlivům vnějšího prostředí. Přísady:1 jablko, 100g tvarohu, 1 polévková lžíce medu. Jablko zbavte jádřince a oloupejte. Na struhadle jemně nastrouhejte, promíchejte s tvarohem a medem. Před nanesením nechte připravenou pleťovou masku odležet půl hodiny v ledničce. Přísady můžete pro urychlení přípravy dát předem vychladit do ledničky. Aplikace: Před nanesením masky vyčistěte pleť, tak jak jste zvyklá a jemně ji osušte. Stáhněte si pokud máte dlouhé vlasy do zadu, například šátkem nebo jednoduše do gumičky. Naneste masku ve větší vrstvě, vynechejte oblast kolem očí, nosních dírek a úst. Lehněte si na klidné místo a nechte ji působit. Po 10-15ti minutách opláchněte masku vlažnou vodou a jemně poklepy ručníku pleť dosušte.
A něco pánům: Jak nepřijít o sex?
1. Sportujte a udržujte se v kondici. Trénujete tak kardiovaskulární systém, který má přímý vliv na sexualitu. Například ucpané cévy zhoršují erekci.
2. Přiměřeně jezte, nekuřte a nepijte příliš alkoholu. Kouření patří k největším zabijákům sexuálního zdraví.
3. Pravidelně si nechte kontrolovat krevní tlak. Jeho vzestup může ukázat na počínající chorobu, která by mohla mít negativní vliv i na intimní život.
4. Ke specialistovi na mužské choroby zajděte i při drobném zhoršení schopnosti dosáhnout erekce.
5. Po pětačtyřicátém roce začněte chodit na prohlídky k urologovi kvůli nebezpečí zhoubného i nezhoubného nádoru prostaty.
Tabletky z reklam jsou vyhozené peníze!
Díky všem, všem, všem! Petr
Ninna
14.08.07,13:49
Vážení, chci reagovat na vyjádření jedné kolegyně, že je úžasné si popovídat s lidmi, kteří mají stejné problémy a jak je řešit, ne jen řešení naučené ze škol.
V roce 1985 mi zjistili rakovinový nádor za levým okem. Protože ve velikosti fazole zasahoval do trojklanného nervu byly bolesti takové, že jsem vždy, když jsem odcházel z nemocnice za dětmi, měl jsem s sebou morfium v injekčních ampulích. V té době, pro mou dlouhodobější nepřítomnost si moje žena začala hledat jiné muže, ne jiného, ale vybírala si. Což na psychiku nebylo moc dobré. Jsem vystudovaný psycholog, ale zde naučená řešení nebyla nic platná. Proto jsem začal hledat alternativní řešení – studium východních filozofií, ale i rozvod. Po provedené „devitalizaci“ (podvázání nádoru) v Kolíně nad Rýnem došlo ke zvápenatění nádoru a já měl šanci do dvou let umřít na progresivní maligní rakovinový nádor jiného orgánu (po kalcifikaci umírá statisticky cca 98% pacientů). Odjel jsem do USA, Kanady a studoval vše o alternativním způsobu léčení, vč. čínské medicíny. Po návratu do ČSFR se snažil uplatnit své zkušenosti, zejména s regresní psychoterapií v Evropě. Dnes se tím zabývá „každý, kdo má dvě dírky do nosu“, ale pro Evropu nás to vystudovalo jen deset. Pro Ameriku jen tři. Po příchodu se svojí novou ženou, (původem z Turč.Teplic) na Slovensko, jsem začal působit i zde. Její rodiče mne však po roce společného života vyhnali, protože vůbec nechápali, co dělám a proč. Mnohdy zadarmo. Pak jsem pracoval v Praze, ale psychický stesk po milované ženě, která se dodnes stará o své staré rodiče, byl startérem k oslabení imunity a k dalším maligním metastázám mezi játry a páteří. Lékaři mi tehdy dávali cca 14 dnů života. Přijela má drahá a řekla, že mne miluje a já musím bojovat. No, po třech chemoterapiích v Brně, jsem lékařům utekl a začal pracovat ve svém oboru v Praze, neboť jsem se rozhodl a cítil, že jsem zdravý. O vánocích minulého roku (2006) jsem se nastěhoval do Martina a hlavně žiji s NÍ a snažím se být něco platný i na Slovensku. Proto píši i na PORADU.
Souhlasíte se mnou, že každý z nás má řešení svého problému sám v sobě? Pokud to však sami nemůžeme najít, máme přátele a důvěrníky – i zde. Dáváte mi za pravdu, že ten kdo něco prožije se pak dokáže vcítit do problémů druhého a je schopný najít společně i řešení? Váš PhDr., PaedDr. Petr Nečas, CSc.

Potvrdzujem slová pán Petra a zároveň mu vyslovujem VEĽKÉ ĎAKUJEM že bol ochotný vycestovať za nami a pomôcť nám s našimi zdravotnými problémami. Je to úžasný človek s veľkou charizmou a dobrými radami!