Je to veľmi citlivá a vážna téma-treba skutočne objektívne zhodnotiť situáciu-zarazila ma poznámka, či sa má nechať zabiť, takže je to asi veľmi vážne/pokiaľ je to tak, ako opisujete, treba to riešiť ako u mojich známych-hlava rodiny /70-ročný pán/ sa začal správať veľmi čudne, detaily vynechám, tak jeho manželka jednoducho zavolala sanitku a zobrali ho. Potom bol hospitalizovaný cca 3 týždne na psychiatrii, podrobil sa liečbe a odvtedy je
všetko v poriadku. Aspoň zatiaľ.
Ešte raz opakujem, treba zvážiť situáciu, nech sa príp.poradí s najbližšími v rodine, človek musí byť maximálne objektívny...

no viete , minule mal hypoglykémiu/ dúfam že dobre viem názov choroby/- veľmi nízku hladinu cukru. Zavolala dcéra sanitku, a on nenechal aby ho zobrali do nemocnice. Rýchla sanitka bola u nich asi 1,5 hodinu, kým neupravilo hladina cukru v krvi a potom odišli, nechali ho doma, vraj bez jeho súhlasu nemôžu zobrať. A aj vtedy napísali že je dezorientovaný, je agresínvy.

Rozhodne to treba riesit, cim prv... Nie ze niekomu ublizi - ci uz doma alebo na ceste.

ja osobne mám tiež veľmi veľké skúsenosti s touto témou a každopádne sa to musí riešiť čím skôr. Vyhľadať pomoc v niektorej psychiatrickej ambulancii
kde Vám určite poradia, existujú aj rôzne organizácie ,ktoré sa venujú ľuďom
ktorí sú svojim spôsobom týraní len sa treba informovať myslím že aj v psychiatrickej amb. o týchto organizáciách vedia. Je to veľmi zložité,ale dá sa to riešiť a hlavne musí naozaj len nečakajte
Prajem aby sa to vyriešilo budem veľmi držať palce určite to budete potrebovať ale naozaj sa to dá

Pokud bude mezi lidmi převládat názor, že ten kdo navštíví psychiatra či psychologa je blázen a pomoc si nezaslouží, budou nám ze života odcházet lidé, kterým by podaná ruka jejich nejbližších, mohla zachránit život. Ano, řeč je o depresi. Ne však ale o stavu, kterým mnozí označují pocit smutku či rozladění, ale o vážné nemoci, která často vede k dobrovolnému odchodu ze života. Deprese je geneticky daná nemoc, která může u člověka propuknout v každém věku, bez ohledu na vzdělání či intelekt. Spouštěcím mechanismem bývají životní tragédie- rozvody rodičů, smrt blízkého člověka, ztroskotání partnerského vztahu, dlouhotrvající nemoc – diabetes, rakovina atd., atd.. Říci člověku s depresí, aby se snažil o optimismus je stejné, jako říkat pacientovi se zlomenou nohou, aby to rozchodil. Svět mu nerozumí. Člověk ztratí sílu komukoliv co vysvětlovat, začne se stranit lidí, uzavírá se do sebe, svou bolest prožívá sám. Nastupuje nesoustředěnost, ztráta vůle cokoli udělat, neschopnost fungování v běžném životě. Katastrofou je, když nevědomá rodina nad takovým člověkem vyřkne verdikt , že si svoje stavy navozuje sám svým negativním myšlením, a proto si soucit nezaslouží. A přitom agrese, zrovna tak jako propady do hluboké letargie, jsou hlavními symptomy deprese. Beznaděj, doprovází smrtelná únava, násobenou pocitem, že dotyčný je všem na obtíž. A tak život člověka, bez odborné pomoci a pomoci svých nejbližších, končí v duševních mukách, nesrovnatelně větších než jakákoliv bolest fyzická a mnohdy dobrovolným odchodem ze života.
Moje zkušenosti dokázaly, že většina lidí si uvědomuje, že deprese je vážná nemoc a že potřebuje pomocnou ruku. Podávejte ji proto s pochopením. A především nesmírnou trpělivostí. Doprovodíte-li jeho depresi, provázené projevy agrese pochopením a odpuštěním, (protože sami nevíme jak v pozdějším věku budeme reagovat my), pak jste na nejlepší cestě k nápravě zdraví psychického i tělesného. (Jeho i svého!) Petr

všera večer tak išla domov aby nestretokl s otcom a ráno keď rozprávali, tak o včerajšom incidente vôbec nič nevedel, aspoň tak sa správal keby nič sa nestalo. Povedala som jej čo ste písali na vyriešenie situácie. Dúfam že nič vážne sa nestane.
Ako môže dať obvodný lekár súhlas na spôsoblilosť riadiť auto takému človekovi. Má 67 rokov, a stále má vodičský preukaz, ale nevidí skoro nič. A čo je najhoršie a šoféruje.