Podla mna moze, uz som pocul o takych pripadoch.

Má na to nárok - už samotné prevzatie spisu a príprava sa podľa Vyhlášky o odmeňovaní advokátov považuje za jeden právny úkon. Odporúčam zaplatiť advokátovi trovy, v prípade, ak by ste zaplatili iba klientovu istinu, má advokát nárok podať na súd návrh a žiadať zaplatenie jeho odmeny. V prípade, ak by sa dal aj samotný advokát zastúpiť druhým advokátom (nárok na to má), trovy ba vám iba utešene porástli.

ktorý § to ošetruje?

nemal by zaplatiť ten, kto si advokáta najal a potom vymáhať od dlžníka?

Pokiaľ ste svoju povinnosť nesplnili riadne a včas dobrovoľne, čo veriteľa priviedlo k tomu, že sa obrátil na svojho advokáta, mali by ste znášať aj účelne vzniknuté trovy právnaho zastúpenia. Inak by veriteľ sám musel znášať náklady na advokáta, pričom k využitiu jeho služieb ste ho priviedli (prinútili) Vy ako dlžník neplniaci si svoje povnnosti. Ako by k tomu veriteľ prišiel? Alebo má advokát robiť zadarmo?

Zo zadania vyplýva, že advokát v danej veci vykonal už najmenej dva úkony právnej služby, a to:
1. príprava a prevzatie zastúpenia,
2. písomné podanie protistrane týkajúce sa veci samej (predžalobná výzva).

Podľa mňa má dlžník zaplatiť trovy za obidva uvedené úkony. (Aj keď musím povedať, že už som sa stretol so sudkyňou, ktorá trovy právneho zastúpenia za predžalobnú výzvu nechcela priznať.)

požiadať o náhradu trov právneho zástupcu počas all po súdnom procese je evidentné http://www.epi.sk/Main/Default.aspx?...D=6607&LngID=0 ale má advokát túto právomoc pred samotným súdným konaním?

Ja si tiež myslím, ako hannelie, že nie si povinný jeho trovy uhradiť. On si môže najať rôznu mašinériu, ale tvoj dlh voči nemu bude stále len vo výške neuhradeného záväzku plus prípadné zmluvné či zákonné úroky za omeškania. Takže ak uhradíš svoj záväzok, tak veriteľ nemá zákonný nárok na náhradu svojich trov - teda nákladov, ktoré vynaložil na vymáhanie dlhu.

To by mal jedine v prípade, keby došlo k súdnemu sporu a súd by vyniesol rozsudok, kde by ťa zaviazal uhradiť záväzok, plus úrok z omeškania plus trovy konania. Navyše trovy konania vôbec nemusia byť priznané rozsudkom v takej výške, aké mal on náklady na advokáta. (Napr. súdite sa o sumu 10.000 SKK. On si najme špičkového advokáta, ktorý ho stojí 150.000 SKK, ale súd prizná len náhrady trov vo výške ako určuje vyhláška o odmenách advokátom, čo bude nejaké percento z predmetu sporu krát počet úkonov - napr. 7.000 SK. Takže jeho bude stáť advokát 150.000 SKK, ale súd mu prizná len 7.000 SKK).

Sú prípady, kedy súd vôbec neprizná nárok na úhradu trov konania úspešnej strane, alebo to prizná len čiastočne. Tak prečo by si to mal platiť vopred, ak ťa k tomu nič nezaviazalo. Ak ale chceš dobrovoľne uhradiť tieto trovy, tak môžeš.

Nesúhlasím s tým, že veriteľ nemá nárok na náhradu účelne vynaložených nákladov na vymáhanie svojej pohľadávky. Je chybou dlžníka, že konal protiprávne a donútil veriteľa domáhať sa svojich práv prostredníctvom advokáta. Ak by plnil riadne a včas, žiadne trovy právneho zastúpenia by nevznikli. Trovy právneho zastúpenia účelne vynaložené veriteľom na vymáhanie pohľadávky (vrátane nákladov na advokáta) možno považovať buď za príslušenstvo vymáhanej pohľadávky alebo za škodu, ktorú dlžník spôsobil veriteľovi. Či už je to príslušenstvo, alebo škoda, kto iný ako dlžník by to mal zaplatiť? Bolo by krajne nespravodlivé, keby tieto náklady znášal veriteľ bez možnosti vymôcť ich od dlžníka.

Nepovedal som, že advokátovi by mala protistrana uhrádzať trovy právneho zastúpenia v plnej (ľubovoľnej) výške, v ktorej si ich dohodol so svojím klientom. Protistrana vždy nahrádza trovy právneho zastúpenia len vo výške ustanovenej vyhláškou o odmenách a náhradách advokátov.

Mimochodom, z vlastnej skúsenosti môžem uviesť, že ak už vec skončí na súde, drvivá väčšina súdov nám trovy za predžalobné výzvy priznáva, a trovy za prípravu a prevzatie zastúpenia priznávajú úplne všetky súdy (a tieto dva úkony sú samozrejme vždy vykonané ešte pred začatím samotného súdneho konania).

Taktiež súhlasím s Tiborovým názorom. Doteraz vykonané právne úkony advokátom veriteľa možno chápať ako pokus o mimosúdne vyriešenie sporu (to sa mohlo okrem advokátovi zadať i napr. firme vymáhajúcej pohľadávky...).

Ak predmetom sporu je výlučne splatná pohľadávka a medzi sporovými stranami neexistujú žiadne ďalšie právne nevysporiadané vzťahy, bude postačovať, keď dlžník preukázateľne zaplatí svoj dlh klientovi. A v tomto prípade (t.j. keď došlo k mimosúdnemu urovnaniu sporu) už nie je potrebné robiť ďalšie právne úkony v danej veci a prakticky ani nevzniknú trovy konania, ktoré by mal súd prisúdiť.

Je celkom bežné, že firmy majú zmluvy na "mesačný paušál" s právnikmi, ktorí bežne takéto "zmierovacie" mimosúdne konania vybavujú. A ten paušál je takisto nákladom vymáhajúceho... Ak sa nepodarí mimosúdne dohodnúť, tak potom je na rade platobný rozkaz, súdne konanie a tu už vznikajú trovy konania, ktoré súd môže priznať veriteľovi (resp. úspešnej strane).

Áno, lebo súvisia s vecou. Ale súd ich prizná až po skončení súdneho sporu - teda po vynesení v rozsudku. V rozsudku je povinná strana zaviazaná uhradiť trovy konania.

Pokiaľ dlžník uhradí svoj záväzok pred začatím súdneho konania, veriteľ má možnosť súdne vymáhať náklady, ktoré vynaložil na vymáhanie pohľadávky. AK mu ich súd uzná, môže zaviazať dlžníka na ich uhradenie.

Súhlasím, že má právo žiadať trovy konania, ale ak ich dlžník neuzná, nemusí ich platiť. Musí ich uhradiť až potom, čo ho k tomu zaviaže súd.

Treba si uvedomiť, že ak súd ukladá v bežnom sporovom konaní svojím rozhodnutím dlžníkovi povinnosť zaplatiť dlžnú sumu (istinu), úroky, trovy konania, trovy právneho zastúpenia, prípadne iné príslušenstvo pohľadávky, povinosť platiť nevzniká samotným rozhodnutím (ani jeho právoplatnosťou ani jeho vykonateľnosťou), ale vznikla už predtým (na základe zmluvy a/alebo inej skutočnosti a/alebo zákona) a súd túto povinnosť vo svojom rozhodnutí len autoritatívne konštatuje (potvrdzuje), t.j. nevytvára ju. Vykonateľným rozhodnutím získa dlžník len exekučný titul na pohľadávku s príslušenstvom, pričom právo na úhradu tejto pohľadávky s príslušenstvom mal už pred vydaním rozhodnutia. K vydaniu rozhodnutia došlo len preto, že dlžník nechcel dobrovoľne platiť. Rozhodnutie v danom prípade nemá konštitutívne, ale len deklaratórne účinky.

Ak dlžník na výzvu advokáta zaplatí iba istinu pohľadávky s úrokmi, ale neuhradí dobrovoľne v stanovenej lehote požadované účelné náklady právneho zastúpenia, veriteľ sa môže obrátiť na súd a vymáhať tieto náklady právneho zastúpenia ako samostatnú pohľadávku s novým príslušenstvom. Ak súd zistí, že pôvodné náklady právneho zastúpenia boli vynaložené účelne, prizná ich veriteľovi spolu s úrokom z omeškania z nich a spolu s ďalšími trovami konania a ďalšími trovami právneho zastúpenia. Skutočnosť, že pôvodné náklady právneho zastúpenia budú veriteľovi priznané spolu s úrokmi z omeškania z nich jasne dokazuje, že dlžník bol s ich úhradou v omeškaní, a teda že ich mal uhradiť v lehote, ktorá mu bola stanovaná, t.j. že nemal čakať, kým si ich veriteľ uplatní súdnou cestou, a že povinnosť zaplatiť ich nevzniká súdnym rozhodnutím, ale sa len týmto rozhodnutím autoritatívne konštatuje.

Tvrdenie, že dlžník nemusí náklady právneho zastúpenia zaplatiť predtým, ako mu to uloží súd, nemôžem akceptovať. Ak by veriteľ na ne nemal právo, súd by mu ich ani v rozhodnutí nemohol priznať. Rovnako by som mohol tvrdiť, že bez súdneho rozhodnutia dlžník nemusí zaplatiť ani samotnú pohľadávku, pokiaľ ju neuznáva. No samozrejme "nemusí", ale potom ju bude musieť zaplatiť aj s príslušenstvom. Ďalej by sme potom mohli tvrdiť, že ani po vydaní rozhodnutia súdu "nemusí" dlžník platiť - on vlastne nikdy "nemusí" platiť, môže čakať až kým mu exekútor zablokuje celý majetok a veriteľa z neho uspokojí.

... možná , ale zaujímavé:

http://www.spravy.fmg.sk/clanky/hara...orku-8020.html

To je fakt . Trovy právneho zastúpenia v súdnom a exekučnom konaní sú dve rôzne veci. Navrhujem túto diskusiu ukončiť, lebo sa mi zdá, že "vymýšľame teplú vodu", súhlasím s Celsusom, že advokát na to nárok má, dokonca na dva úkony (prevzatie a príprava = 1 úkon, zaslanie predžalobnej výzvy = 2 úkon), takže ak si nárokuje iba 1 úkon dlžník môže byť rád. A tiež mám skúsenosť, že ak dôjde k sporu, tak súd tieto trovy priznáva.

len pre zaujimavost, v cechach sa objavili nazory, ze korespondencia buducich sporovych protistran vedena pred zacatim konania nepatri medzi trovy konania...
v pripade zaujmu to tu "prilepim"...

Prosím Ťa, prilep. Lenže potom by sa muselo zmeniť aj ustanovenie § 121 ods.3 Obč.zák.,ktoré definuje príslušenstvo pohľadávky.

Problematika související s rozhodováním o nákladech řízení nebyla dosud v odborné literatuře zásadním způsobem a uceleně zpracována, ačkoliv jde o téma právně velmi zajímavé. Z mnoha pomíjených témat se tento příspěvek věnuje nákladům řízeně účelně vynaloženým.

JUDr. Pavel Vrcha, Ústí nad Labem

Ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Občanský soudní řád přitom v § 137 odst. 1 obsahuje demonstrativní výčet druhů nákladů řízení. Náklady řízení tak zejména tvoří hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné a odměna za zastupování. Odstavec druhý cit. ustanovení pak dodává, že odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.

Do nákladů řízení nelze podřadit náklady, které vznikly (posléze v procesu úspěšnému) účastníku v souvislosti s předsoudní korespondencí s (budoucí) protistranou, ať již jde o jím vynaloženou odměnu za advokáta, který v předsoudním stadiu jednal za tohoto účastníka nebo jiné výdaje (např. poštovné, cestovné atd.). Do těchto nákladů nelze ani zařadit výdaje účastníka za vypracování znaleckého posudku, jehož byl tento později v řízení úspěšný účastník objednatelem. Bude-li totiž záviset rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, § 127 odst. 1 OSŘ pro takový případ stanoví, že soud po slyšení účastníků ustanoví znalce. Účastníkem předložený znalecký posudek tedy soud nebude hodnotit jako posudek podle § 127 OSŘ, nýbrž jako důkaz (soukromou) listinou podle § 129 OSŘ. Z pohledu § 137 odst. 1 OSŘ tedy výdaje účastníka za vypracování takového posudku zpravidla nebude možné při rozhodování o nákladech řízení zohlednit.

Pokud jde o hotové výdaje spojené s dopravou k procesnímu soudu, soudní praxe se sjednotila v tom směru, že použije-li advokát osobní automobil ze sídla své kanceláře do místa procesního soudu k nařízenému jednání nebo do místa, kde má být proveden příslušný procesní úkon, jde o účelně vynaložené cestovní výdaje. Jsou snad pryč ty časy, kdy v odůvodnění rozhodnutí se (tu a tam) objevovalo, že by se advokát k jednání mohl dopravit kupř. vlakem nebo autobusem. Nutno si uvědomit, že se advokát v mnoha případech musí přepravovat na jednání k různým procesním soudům, kromě toho se nezbytně potřebuje ze soudního jednání co nejrychleji dopravit zpět do své kanceláře, protože musí také někdy sepisovat podání (žaloby) či jiné písemné úkony právní služby (smlouvy různého druhu) atp., zajišťovat organizačně-technický chod kanceláře, přijímat klienty, poskytovat tzv. „drobné“ právní služby, kdy věc je vyřízena při jednání poskytnutím právní rady. Lze rovněž souhlasit s publikovaným usnesením Krajského soudu v Praze, který (sice) v trestní věci (obdobně lze však rozhodnout i v občanském soudním řízení) dospěl k závěru, že: „Uskuteční-li ustanovený obhájce jednu cestu ve prospěch dvou obviněných, které zastupuje v různých trestních věcech, nemohou být přiznány cestovní náklady v úhrnné výši pouze při vyúčtování v jedné z těchto věcí. Účelně vynaložené cestovní výdaje je tu třeba chápat jako poměrnou část nákladů připadající na podíl zastupovaných osob“.[1]

1. K účelnosti dopravy účastníka k soudnímu jednání osobním automobilem při komplikovanosti dopravního spojení prostředky veřejné hromadné dopravy

V případě účastníka se především zohledňuje cestovné k procesnímu soudu (místa procesního úkonu) prostředky veřejné hromadné dopravy. Nelze však vyloučit, že ve výjimečném případě (např. z důvodu komplikovanosti dopravního spojení prostředky veřejné hromadné dopravy) může soud účastníku přiznat hotové výdaje (cestovné) za použití osobního automobilu.

Tak kupř. ve věci sp. zn. 9 Co 578/2000 Krajský soud v Ústí nad Labem k otázce účelnosti a hospodárnosti použití (nejen) osobního automobilu jako dopravního prostředku k nařízenému soudnímu jednání mj. uvedl: „V § 137 OSŘ jsou vyjmenovány příkladmo druhy nákladů. Ačkoli zde nejsou uvedeny náklady na přepravu, patří nepochybně k takovým nákladům i jízdné vynaložené na přepravu do místa, kde se koná soudní řízení. Zásadně výše těchto nákladů je dána účelnými a hospodárnými výdaji na přepravu veřejným hromadným dopravním prostředkem. Není ovšem vyloučeno, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu byla cesta k soudu konána jiným způsobem – např. osobním automobilem (srov. § 30 a násl. vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy). Okresní soud rozhodl o nákladech řízení tak, že přiznal navrhovateli náklady vynaložené na zaplacení soudního poplatku… a náklady na jízdné autobusem z K. L. do D. a zpět ve dvou případech. K požadavku navrhovatele na náhradu dalších nákladů na přepravu nepřihlédl a ani se s ním v napadeném rozhodnutí nevypořádal. V souzené věci bude nutné, aby okresní soud v dalším řízení se námitkami navrhovatele zabýval a posoudil, zda v dané věci byly podmínky pro přiznání nákladů na dopravu osobním automobilem, zejména s ohledem na ust. § 30 a násl. jednacího řádu, a to např. vzhledem ke komplikovanosti dopravního spojení veřejné hromadné dopravy, jakož i k okolnostem souvisejícím s dopravou na straně navrhovatele.“[2]

S rozhodováním o nákladech řízení souvisí také otázka zhodnocení účelnosti fakticky provedených úkonů advokátů (notářů), kteří v řízení zastupují účastníky. Problémy nevznikají při úkonech právní služby jako je převzetí a příprava, sepis žaloby, (důvodné) zpětvzetí žaloby, podání (úspěšného) opravného prostředku atp. Jiná situace však v mnoha případech nastává při vykazovaných úkonech právní služby jako je např. vyjádření k podané žalobě, nebo k podanému opravnému prostředku (odvolání). Dochází totiž k situacím, kdy se k podané (později zamítnuté) žalobě vyjádří advokát žalovaného a i když kupř. ve vyjádření argumentuje zcela nedůvodně (např. navrhuje změnu napadeného rozsudku s tím, aby žaloba byla zamítnuta, když nakonec soud o podané žalobě rozhodne tak, že řízení zastaví a věc postoupí příslušnému státnímu orgánu, nebo navrhuje potvrzení rozsudku podle § 219 OSŘ, ačkoli o odvolání je nakonec rozhodnuto tak, že je odvolacím soudem odmítnuto, případně rozsudek soudu prvního stupně je zrušen, řízení zastaveno a věc postoupena příslušnému státnímu orgánu, nebo po obsahové stránce je odvolání nesrozumitelné či neurčité), povětšinou je jinak tomuto v procesu úspěšnému účastníku přiznána náhrada nákladů řízení i v části týkající se odměny jím zvoleného advokáta. O tom, že je nutno pečlivě zkoumat účelnost fakticky provedených úkonů právní služby nás přesvědčuje nejen judikatura Nejvyššího soudu, ale třeba i níže citované rozhodnutí Ústavního soudu.

2. Vyjádření právního zástupce účastníka, které nelze považovat za účelně vynaložené náklady zastoupení advokátem

Tak kupř. ve věci vedené pod sp. zn. 26 Cdo 632/2001 Nejvyšší soud usnesením rozhodl, že se dovolání žalobce odmítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nákladový výrok dovolací soud mj. odůvodnil tím, že: „Žalobce sice neměl se svým dovoláním úspěch, a žalovaným v tomto řízení vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem v dovolacím řízení, avšak dovolací soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na jejich náhradu žalovaným [pozn.: v tomto rozhodnutí je nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení odvozováno na základě aplikace § 150 OSŘ, když v jiných (skutkově obdobných) rozhodnutích tomu tak povětšinou není]. Příčinou je, že obsah vyjádření žalovaných není v zásadě srozumitelný – zejména v případě úvah týkajících se stavu příslušné právní úpravy (pozn.: žalovaní v písemném vyjádření k podanému dovolání vyslovili přesvědčení, že v daném případě je toto dovolání nepřípustné, a proto navrhli jeho odmítnutí). Dovolací soud má proto zato, že v tomto případě se nejednalo o účelně vynaložené náklady za zastoupení advokátem.“[3]

Ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1674/2001 Nejvyšší soud usnesením rovněž odmítl dovolání a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to s následujícím odůvodněním nákladového výroku: „Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, neboť i když žalobkyně s dovoláním nebyla úspěšná, náklady vzniklé žalovanému nebylo rovněž možno považovat za účelně vynaložené náklady, jestliže vyjádření k dovolání směřovalo k věci samé, přestože šlo zjevně o dovolání opožděně podané a odmítnutí dovolání pro opožděnost nebylo žalobkyní navrhováno.“[4]

Obdobně rozhodl Nejvyšší soud i ve věci sp. zn. 25 Cdo 2911/2000, když obdobný nákladový výrok odůvodnil tím, že: „…vyjádření žalobce k meritu věci nelze za stavu, kdy dovolání není přípustné, považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 OSŘ).“[5]

Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 20/99 rozhodoval o ústavní stížnosti, jíž stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 10 Ca 306/98 ve výroku o nákladech řízení s argumentací, že uvedeným výrokem došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva podle čl. 90 Úst a čl. 36 odst. 2 a 3 LPS. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhoval zrušení citovaného výroku. Šlo o případ, kdy krajský soud přezkoumával v rámci správního soudnictví rozhodnutí finančního orgánu, návrhu nevyhověl a napadený akt zrušil. Ve výroku o nákladech řízení dospěl podle § 250k odst. 1 OSŘ k závěru, že stěžovatel byl úspěšný jen částečně, neboť krajský soud shledal opodstatněným jen jeden z důvodů, pro které bylo rozhodnutí napadáno, a proto na náhradě nákladů řízení přiznal pouze polovinu. Stěžovatel vyslovil názor, že měl úspěch plný, protože rozhodnutí správního řádu bylo zrušeno a „úspěch je nutno posuzovat ve vztahu k žalobnímu petitu, nikoliv k žalobním důvodům“. Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl: „Je totiž věcí obecného soudu samostatně posoudit – neboť mu to občanský soudní řád výslovně dovoluje – zda v řízení o přezkoumání rozhodnutí správního úřadu přizná či nepřizná náhradu nákladů zcela nebo zčásti, jsou-li proto důvody hodné zvláštního zřetele (§ 250k odst. 1 věta druhá OSŘ). Může tedy i zčásti nepřiznat náhradu nákladů řízení tehdy, když měl – z hlediska petitu – žalobce úspěch „zcela“, avšak ve vztahu k žalobním důvodům nikoliv, resp. jen zčásti. Krajský soud v Českých Budějovicích aplikoval uvedené ustanovení, což také ve svém rozsudku odůvodnil: Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 250k odst. 1 OSŘ a vychází ze skutečnosti, že žalobce byl v řízení částečně úspěšný, když z uplatněných žalobních důvodů byl opodstatněným shledán jediný. Proto mu na náhradě řízení byla přiznána polovina vynaložených nákladů…“[6]

3. Nadbytečně vynaložené náklady řízení vzniklé protistraně v souvislosti s nařízeným jednáním, o jehož odročení z objektivních důvodů požádal ve sporu posléze neúspěšný účastník

K výčtu rozhodnutí zaobírajících se účelností vynaložených nákladů řízení lze nepochybně zařadit i nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 619/2000. V této věci Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé F. B. a A. B. brojili proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2000, č. j. 20 Co 88/2000-102, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. 12. 1999, č. j. 11 C 81/98--86, ve výroku o náhradě nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelů zasaženo do jejich ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 LPS. V posuzované věci Ústavní soud ze spisového materiálu mj. zjistil, že navrhovatel F. B. se z jednání dne 20. 1. 1999 řádně omluvil ze zdravotních důvodů s doložením rozhodnutí o pracovní neschopnosti ze dne 5. 1. 1999, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 11. 1. 1999, a následným přípisem, doručeným dne 12. 1. 1999, požádal o odročení jednání s tím, že mu na něm záleží. Přípisem ze dne 14. 1. 1999 sdělil soudu prvního stupně tomuto navrhovateli, že jednání proběhne, ale nebude skončeno, protože s ohledem na předmět sporu bude nutno ve věci vypracovat znalecký posudek a navrhovatel bude mít příležitost se k věci vyjádřit, a proto soud jednání neodročuje. Dne 20. 1. 1999 však jednání ve věci proběhlo, a to v nepřítomnosti účastníka. Ústavní soud tento postup soudu neshledal správným, napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a k věci vyložil tento právní názor: „Ustanovení § 101 odst. 2, věta druhá OSŘ, ve znění platném v době rozhodování, stanoví, že nedostaví-li se účastník řádně předvolaný, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka. V předmětné věci však… se navrhovatel řádně omluvil a navíc požádal o odročení s tím, že chce být řízení přítomen, což lze vyvodit z jeho sdělení, že na věci má mimořádný zájem. V takovém případě… neměl soud I. stupně ve věci jednat a měl nařízené jednání přeložit, když omluva a žádost o odročení byly soudu I. stupně doručeny včas. Náklady, které v souvislosti s tímto jednáním vznikly protistraně a byly zahrnuty do nákladů, které je navrhovatel povinen uhradit, byly tak vynaloženy neprávem (nadbytečně). Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy svým postupem porušily právo navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. LPS, když nepochybně součástí obsahu tohoto práva je i právo hradit jen ty náklady, které byly důvodné. Náklady vynaložené protistranou na jednání dne 20. 1. 1999 byly z pochybení soudu I. stupně nadbytečné a k jejich úhradě neměl být navrhovatel zavázán. Uvedené pochybení potom nenapravil ani soud odvolací.“[7]


Tento příspěvek byl vybrán z rozsáhlé práce věnované rozhodování o nákladech řízení, která byla publikována v Soudních rozhledech, 2002, č. 7 a 8. Poznámky pod čarou:* Autor je soudcem Krajského soudu v Ústí nad Labem.[1] Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1995, sp. zn. 12 To 113/95, in Soudní rozhledy, 1996, č. 1.[2] Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 9 Co 578/2000.[3] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 632/2001.[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1674/2001.[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2911/2000.[6] Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 20/99.[7] Nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 619/2000.

Ďakujem.

Čítam, čítam, ale akosi to tam narýchlo neviem nájsť. Ja si myslím, že trovy právneho zastúpenia sú vždy príslušenstvom pohľadávky v zmysle § 121 ods.3 Občianskeho zákonníka, pretože vznikajú ako náklad spojený s vymáhaním pohľadávky. A je úplne jedno, či pred uplatnením svojho práva na zaplatenie pohľadávky na súde, alebo nie. Samozrejme, že len vtedy, ak sú účelne vynaložené. Text ustanovenia § 121 ods.3 Obč. zák. vymedzuje, čo treba rozumieť príslušenstvom pohľadávky takto: „ príslušenstvom pohľadávky sú úroky, úroky z omeškania, poplatok z omeškania a náklady spojené s jej uplatnením“. Ak by zákonodarca pod pojem náklady spojené s uplatnením pohľadávky mienil priradiť len tie, ktoré vznikli až v súdnom konaní, bolo by to takto obmedzujúco v zákone napísané. Takže nákladmi spojenými s uplatnením pohľadávky sú nielen, napr. zaplatené poštovné za upomienku, zaplatené správne poplatky alebo iné poplatky, ale tiež trovy právneho zastúpenia, ktoré vznikli v súvislosti s jej uplatnením. Tým uplatnením, treba nepochybne rozumieť aj napísanie predžalobnej upomienky a z vyhl.č.655/2004 Z.z. o odmenách a náhradách advokátov za poskytovanie právnych služieb vyplýva, aké úkony predchádzajú napísaniu upomienky. Takže v tomto prípade sa niet o čo prieť. Možno len o počet právnych úkonov, ktoré musel advokát vykonať a oceniť podľa vyhlášky. Treba si však uvedomiť, že trovy právneho zastúpenia sa stávajú príslušenstvom pohľadávky až vtedy, keď sú zaplatené, ak vznikli mimo súdneho konania.

dobrý den
a ako to je prosím vás s urokmi z omeškania zaplatenia faktury?
prišla nám výzva zo sudu, kde si veritel žiada uhradiť aj uroky z omeškania vo výške 14,25%, má na to nárok , ak v jeho fakture žiadne uroky z omeškania v prípade neskorej uhrady faktrury - nie su uvedené??? nieje o tom ani slovíčko a žiadny iný doklad - zmluva alebo pod. medzi ním a nami uzatvorené neboli
dakujem malíková

odporučil by som v prvom rade uhradiť pohľadávku, bez trov advokáta...je už na vašom veriteľovi (klientovi) či bude ďalej uplatňovať aj trovy advokáta...obyčajne ide o zanedbateľné čiastky v pomere k samotnej nezaplatenej istine a často to riešia tým spôsobom, že advokáta vyplatia sami a radšej nad tým mávnu rukou ako by sa púšťali kvôli tomu do ďalšieho sporu...advokát vo svojom mene nemôže totiž tieto trovy vymáhať...vymáhať ich môže iba váš veriteľ, ako to už bolo vyššie spomenuté, ako vzniknutú škodu resp. náklady spojené s uplatnením pohľadávky

Chobot, si tu "starý mazák", ale dovolím si s tebou nesúhlasiť. A k danej problematike poviem toľkoto, a je to z praxe, nakoľko som s vymáhaním pohľadávok dlhšie pracovala:

Takže ak si je dlžník teraz po výzve advokáta veriteľa vedomý svojho dlhu a je ho ochotný zaplatiť, znamená to, že sa len zľakol súdneho konania, alebo čakal, že dlh mu veriteľ odpustí. Ale ak je dlh, ako píše autor tohoto príspevku ochotný zaplatiť, tak musí zaplatiť aj trovy právneho zastúpenia, lebo verím tomu, že prv, než veriteľ postúpil vymáhanie pohľadávky advokátovi, vyzval on sám dlžníka k úhrade dlhu s upozornením, že v prípade neuhradenia dlhu v nejakom termíne si bude tento dlh vymáhať cestou súdu. Pravdepodobne sa tak aj stalo a keďže nie každý veriteľ má personálne kapacity na vymáhanie dlhov=pohľadávok, tak si najíma na tieto úkony advokátov a tí majú zo zákona o odmene advokátov nárok na odmenu za každý úkon.

A čo sa týka súdom nepriznaných trov konania alebo právneho zastúpenia, to sú výnimočné prípady, každý prípad je individuálny, často záleží na rôznych okolnostiach, ale zvyčajne súd priznáva odmenu advokátovi a ten, kto bol v spore neúspešný, musí zaplatiť aj istinu, teda dlh + trovy právneho zastúpenia + trovy konania (napr. poplatky za podanie návrhu na súd, náklady na dokazovanie, paušálne výdavky napr. na telefón, kancelárske potreby a pod.).

Takže ja by som odporučila dlh čo najskôr uhradiť a keďže je dlžník ochotný ho zaplatiť, tak si priznáva svojho pochybenia a je si vedomý, že vymáhanie dlhu cestou advokáta zapríčinil on, nie veriteľ.

Nikomu by sa nepáčilo, keby si za akúkoľvek službu musel úhradu vymáhať cestou advokáta a ešte z toho, čo mu za akúkoľvek poskytnutú službu patrí mal platiť advokáta. V danom prípade ma napadá len jedno: Keď to nešlo podobrotky, tak to musí ísť iným spôsobom.

ZÁVER: Kamarátmi buďme, ale dlhy si plaťme.

Chobot, ale inak nič proti tebe, len nemáš úplnú pravdu v danom príspevku, ale inak rada čítam tvoje príspevky.