Před několika dny přinesla světová média překvapivou zprávu o smrti Michaela Crichtona. Úspěšný spisovatel podlehl v šestašedesáti letech rakovině. Shodou okolností jsem dočetl jeho předposlední román Říše strachu. Následující řádky se mi nepíší snadno. Říše strachu byla ale spíše zklamáním.

Peter Evans je mladý právník pracující pro milionáře a filantropa George Mortona, velkého sponzora ekologické organizace NERF. Když Morton ohlásí ukončení finanční podpory NERF, zahyne při podivné autohavárii. Peter Evans se spolu s profesorem Johnem Kennerem z MIT dostává na stopu velkého ekoteroristického spiknutí. Ekologové odlamují antarktické ledovce, způsobují bouře a záplavy na západě USA a pomocí podmořských detonací vyvolávají dokonce obrovská tsunami.

Romány Michaela Crichtona, byť mají lehce kolísavou kvalitu, jsou pověstné věrohodným mísením vědeckých poznatků a strhujícího vyprávění. Vzpomeňme například na vynikající Kmen Andromeda, Kořist nebo Vycházející slunce. Říše strachu ale v tomto ohledu selhává. Michael Crichton zaujímá k problematice klimatických změn velmi vyhraněný postoj, při rozboru se ale jeví spíše nepříliš obratným demagogem. Čímž nechci tvrdit, že by neměl pravdu. V Říši strachu jsou ale všichni příznivci enviromentálního hnutí bez výjimky hloupí a naivní, akční scény nevěrohodné a zápletky šroubované. To vše sráží knihu dolů. Pokud ale zaseje ale semínko pochybností o tom jak jsou klimatické změny prezentovány v médiích a povzbudí do hledání odpovědí, pak je to dobře