Všichni píšete, že byste psa nikdy nedali utratit. Já jsem naopak názoru, že bych byla schopna dát utratit i člověka, pokud by to potřeboval a zákon by to umožnil.

Utrácela jsem zákazníkům fenu, které zánět koloval mezi tlamou - zuby a plícemi. Nevyléčitelné.
Svou jedenáctiletou fenu, která měla pravděpodobně rakovinu břicha, v den utracení velké bolesti břicha a po případné operaci nevelkou šanci na dlouhý život.
Další feně se opakovaně otevřel nádor na pacce, zároveň měla velké srdeční potíže a přes patnáct let.
Sedmiletá fena - od ucha zánět mozku, těžké epileptické záchvaty, ze zdravého stavu do komatu to trvalo tři dny.
Patnáctiletá fena - těžký zánět dělohy, stařecká slabost.

Žádného psa jsem nenechala s nemocí dojít do smrtelného stavu. Jsem na jedné straně slaboch, který se nemůže dívat na jejich utrpení nebo stav, který spěje ke smrti. Na druhé straně mám ke svým zvířatůn dostatek úcty a soudnosti, abych je nedržela při životě za každou cenu.

Samozřejmě jsem všechny obrečela, ale stavy, které nejsou k životu, k trochu slušnému a radostnému životu, ukončím.

Je třeba být soudný a nesnažit se přestárlého psa držet za každou cenu při životě. Na drahých lékařských zákrocích vydělají jen veterináři - finančně, majitel citově nevydělá nic, jen se déle dívá na zvíře, které mu stejně během pár měsíců umře, to v tom lepším případě.

Já tohle koukání se na odcházející zvíře nesnesu, prostě to nevydržím. Je fakt, že mám obrovskou výhodu - psů u nás vždycky bylo víc, takže král je mrtev, ať žije král. Nebyli jsme nikdy citově závislí na psím jedináčkovi, o to přirozeněji jsme se ke psům chovali.

Přijmout fakt smrti je těžké. Ale jde to a není to až takové strašné, jak si to představuje člověk, který to nezažil. Před čtrnácti lety mi doma před očima umřela máma na infarkt. Omdlela a už ji neprobrali ani doktoři z pohotovosti. Tím, že jsem u té smrti byla, jsem ji přijala mnohem dřív než ségra, která pořád mohla mít pocit, že se přece máma musí objevit ve dveřích...

Podobně je mi při utracení psa - jsem u něj do poslední chvíle, rozloučíme se, neumírá někde beze mě. Jeho život se uzavře, skončí. Zbude smutek, ale ne pocit nějaké křivdy nebo nepatřičnosti, co mi to udělal, opustil mě, chci aby tady ještě byl - to ne.

Pokud mi pes vydrží 15 let, hurá. Dvakrát už se povedlo. Ale tento věk beru jako nejzazší hranici slušného psího života, za ní už nenechávám dělat náročné veterinární zákroky. Lehké věci léčit, pro závažné utratit, protože nemá smysl psa pro maximálně pár měsíců nebo týdnů trápit náročnou operací.

Tak jako žádné auto nevydrží věčně navzdory opravám, ani sebemilovanější pes není nesmrtelný. Až se ti, kteří odmítají utracení, budou dívat na zvíře v bolestech nebo s velkými nádory, případně lapající po dechu při špatném srdci, možná změní názor.

Dopřejme psům co nejdelší důstojný život, ale když už to nejde přijatelně dál, i důstojnou smrt. Jako je nenecháváme trpět vyléčitelnými zdravotními potížemi, nedopusťme, aby měli smrtelné potíže.

V podstate máš pravdu. Len treba každý prípad posudzovať osobitne.
V prípade, že pes trpí nevyliečiteľnou chorobou alebo sa veľmi trápi, tak je najväčšou službou jeho majiteľa pekne ho odprevadiť do psieho nebíčka a nie sa trápiť s ním.

Ja sama som mala kokršpaniela, u ktorého sa objavila choroba, ktorú si žiadny zverolekár nevedel vysvetliť. V črievkach a žalúdku sa mu tvoril vzduch, ktorý ho nafúkol na prasknutie. Uľavilo sa mu tým, že ten vzduch vyzvracal. Všetky výsledky od zverolekárov boli dobré. V Trnave mu robili sondy, v Žiline ho operovali ale v žalúdku nič nenašli. O množstve rontgenov ani nehovorím. Veľa zverolekárov, ktorí sa pozreli na snímku, keď bol nafúknutý sa vyjadrilo, že to ešte nevidelo.
Inakšie bol normálny, hravý, poslušný, milý. Dokonca, keď sme chodili cvičiť s druhými psíkmi, nikdy sa nenapil vody ako keby si uvedomil, že ho aj to nafúkne. Pil vždy až doma. Jedného dňa sa vyhral na záhrade a keď sme odchádzali domov odrazu si sadol a už sa nemohol postaviť na nohy. Odviezli sme ho domov, kde si vyhľadal chladné a tmavé miesto v kúpeľni (robieval to aj pred tým, keď mu bolo ťažko). Večer som s ním šla na pohotovosť, dali mu inekciju od bolesti ale ani horúčku nemal, len bolo vidieť, že trpí.Doma pekne zaspal a v noci sa prišiel so mnou rozlúčiť do spálne. Obišiel moju válendu, smutne sa mňa pozeral a vrátil sa do svojho pelíška. Ráno som sa zobudila a prekvapilo ma ticho ani na zavolanie neprišiel. Našla som ho už mŕtveho. Bolo to pre nás hrozné, nemal ani dva roky.
Dva dni sme plakali a potom sme začali hľadať na internete. Našli sme si šteniatko, ktoré ako keby Tobimu z oka vypadlo. Hneď sme pre neho išli. Myslím si, že nám Tobi vnukol tú myšlienku, aby sme hľadali za neho náhradu.
Utešuje ma to, že netrpel, lebo dostal inekciju od bolesti.
Zverolekári, ktorí sa o neho starali sa na nás hnevali, že sme ho nedali pitvať, že by boli vedeli na čo zomrel. Možno, že majú pravdu, ale nám by ho nevrátili. Bolo to cez víkend, tak sme ani nechceli nikoho otravovať a pochovali sme si ho na záhrade.

Teraz už druhý rok máme Danyho a Tobik sa určite teší tiež z neho.

nemyslím si,že dlho. ak je v prostredí kde žil celý život veľmi ľahko sa bude orientovať toho sa neboj.
náš slepý nie je ale často naráža hlavou do veci hlavne pri hre

Mali sme dlhosrstého jazvečíka, fenku, asi v 2 rokoch dostala zelený zákal a postupne behom niekoľkých mesiacoch oslepla. Napriek tomu bola postrachom sídliska, naháňala oveľa väčších psov, chodili sme s ňou na huby, orientovala sa v každom teréne takmer bez problémov. Byt mala úplne zmapovaný, málokedy sa stalo, že narazila. Bohužiaľ dostala dcéra atopický ekzém, zistili jej alergiu na srsť a my sme s ťažkým srdcom dali inzerát, že darujeme slepého psa. Neverila som, že sa niekto ozve, ale boli sme veľmi milo prekvapení. Po dlhšom výbere nového majiteľa sme ju darovali staršiemu manželskému páru do rodinného domu. Oni mali tiež jazvečíka, tak sme dúfali, že bude mať kamaráta a že jej nebude smutno. Zvykla si veľmi rýchlo, behom mesiaca podrhla majiteľom 5 kačíc, napriek tomu, že bola úplne slepá. Dvakrát mala šteniatka a myslím, že napriek svojmu handicapu prežila krásny život. Chodili sme ju pravidelne navštevovať, nikdy na nás nezabudla, ale u nových majiteľov si zvykla veľmi rýchlo. Dožila sa 10 rokov.

Veľmi milé

Každá téma o domácich miláčikoch a hlavne o psoch ma zaujme, ... tažko sa mi čítajú tie smutné príbehy, prežili sme podobné tiež, aj úmrtie na chorobu ale aj na starobu, dnes je presne rok, čo pribudol druhý kríž na našej záhrade, máme pochovaných dvoch vlčiakov, ... a tretieho (8 ročného) sme skoro pochovali vďaka brutalite jedného nášho suseda, ale našťastie sa nám ho podarilo zachrániť.
Najprv začiatkom leta mal vyskočené platničky, lebo toľko vyskakoval na plot, až zle skočil a bolo, len vláčil zadné nohy po zemi,nemohla som sa na to ani pozerať ako trpí, odporúčali operáciu v Brne, ...no ale z toho sa dostal masážou chrbtice a pravdepodobne zverolekár ale aj my sme mu vtlačili naspäť tú vyskočenú platničku, lebo po 2-3 týždńoch už bol fit.
Niekoľko dní na to sused na neho vytiahol vidle, pychol ho do hlavy, presnejšie do ucha, čím mu poškodil trojklanný nerv, stratil veľa krvi, druhý sused, poľovník, už vyťahoval flintu, už by ho utrácal, ale my sme sa nedali presvedčiť, ... nedokázal stáť na nohách, nakoniec bezvládne ležal, len sa pozeral na nás, prosil o pomoc, bola to ťažká noc aj pre neho ale aj pre nás, ... asi 3 dni to bolo veľmi kritické, vôbec nejedol, ošetrovali sme mu ucho,nútili sme ho aspoň sa napiť vody, ... varila som mu slepačiu polievku ako chorému človeku, veľmi pomaličky sa z toho dostával, ... teraz po 5-ich mesiacoch je rovnako hravý, má síce ochrnutú ľavú časť tváre a ľavým uchom nevie hýbať, ale je náš, náš miláčik a vie, kto mu pomohol v najťažšom, tú vďačnosť ... to sa nedá ani opísať.

....tak som si zase raz poplakala

nedá mi ani písať

Ak sused nemal dôvod vytiahnuť vidle na vášho psa, tak je to riadny ..., ..., ... Mali ste od neho požadovať náhradu škody na majetku (lebo, žiaľ, u nás je zviera považované za vec), za veterinára, snáď by si sused v budúcnosti rozmyslel, či ešte niekedy bude bezdôvodne útočiť a zraňovať akékoľvek zviera. (Radšej by som napísala, že vidlami do suseda, ale to by som možno bola aj v rozpore s etiketou Porady .)
(VladoaKatka, nič v zlom, ale čo som čítala/videla o pochovávaní domácich miláčikov, tak vraj veľké zvieratá ako napr. pes nie je možné pochovať na vlastnom pozemku.)

Ale tu nebola rec o tazko chorych psoch, ale o slepom psovi. Ja by som tiez nedokazala trapit svojho psa! Akonahle by som zistila, ze sa trapi a ze mu nie je pomoci, tak by som ho tiez nechala utratit...