(1. časť)

Byla neděle odpoledne, někdy před Vánoci. S deštěm, větrem, zimou. Zimní beznaděj. Seznam, co je třeba udělat, byl dlouhý a stále rostl jako nezdolatelná plíseň. Nálada: mizerná. Bio index: negativní. Horoskopy radily opatrnost.
A tato Bohem požehnaná chvilka se zachvěla bušením na dveře. Co teď? Zhluboka jsem vydechl. Otevřel jsem dveře, že odevzdaně přijmu jakoukoliv zprávu, která mě tam čeká. A jsem v rozpacích. Malý človíček v laciné masce Santa Clause, třímajíci ohromný pytel z hnědého papíru, na mě vyhrkl: „KOLEDU NEBO NĚCO VYVEDU!“ ječí Santa Claus. Cože? „KOLEDU NEBO NĚCO VYVEDU!“ huláká Santa Claus dál. Zírám na to, jak vypadá, a nezmůžu se na slovo. Klepe přede mnou pytlem a já oněměle vytáhnu peněženku, vyndám dolar a upustím ho do pytle. Maska se zvedne; je to asijský kluk a pusu má od ucha k uchu. „Chcete zazpívat ňákou koledu?“ zeptá se zpěvavou angličtinou.

Už ho poznávám. Je z rodiny, kterou do naší čtvrti nastěhovali vloni kvakeři. Lidé z člunů. Nejspíš Vietnamci. Uprchlíci. Jmenuje se Hong Duc – může mu být tak osm. „Chcete zazpívat ňákou koledu?“
Přikývnu a tuším, že se v křoví skrývá okteto vietnamských roštáků, připravených přidat se ke svému vedoucímu při povznášející písni. „Jasně, a kde máš sbor?“ „To jsem já,“ řekl kluk a na plné hlasivky se opřel do rychlého refrénu „Rolniček“. Potom následoval neméně nadšený přednes čehosi, o čem bych mohl přísahat, že to znělo jako „Slyšte, handělé zpívají“. A nakonec ještě pokorně tichá verze Tiché noci. Měl zakloněnou hlavu a zavřené oči a přímo ze srdce se mu do houstnoucího soumraku linuly poslední tóny: „Z lásky se člověkem stal“.

S vlhkýma očima a oněmělý z jeho vystoupení jsem z peněženky vytáhl pětidolarovou bankovku a vhodil mu ji do papírového pytle. On na oplátku vyndal z kapsy polovinu lízátka a vážně mi je podal. Jeho široký úsměv se zablýskl ve tmě. Chlapec se otočil, odběhl z verandy a ještě křikl: „PÁNBŮH VÁM TO OPLATÍ!“ a „KOLEDU NEBO NĚCO VYVEDU“ a byl pryč.
Kdo byl ten kluk s maskou? Hong Duc, jednočlenný sbor, který roznáší Vánoce po domech.

(2.časť)

Přiznávám, že bývám z Vánoc trochu rozpačitý. Vždycky mi přišly poněkud nesmyslné. Je to něco iluzorního. Od té doby, co jsem se dozvěděl, jak je to se Santa Clausem, jsem potajmu v hloubi duše cynik. Zpívat si o jízdě na saních tažených jedním koněm je směšné. Nikdy jsem takové neviděl, natož abych na nich jel.

Tři králové putující krajem mi jsou podezřelí a ani s pastýři, kteří se celý život motají kolem ovcí, není úplně všechno v pořádku. Ani anděla jsem nikdy neviděl a zkušenosti s pannami mám dost mizivé. Zjevení právě narozeného krále mě nechává chladným; to bych se radši podíval na nějakého jiného prezidenta. Miminka i sobi smrdí. Byl jsem v blízkosti těch i těch, a tak to musím vědět. A podle lidí, co tam byli, je městečko Betlém pěkná díra.

Zpívat o věcech, které jsem nikdy neviděl, nedělal nebo nechtěl, snít o bílých Vánocích, které jsem nikdy nezažil. Vánoce nejsou moc pravdivé. A přece, a přece… jsem moc starý, abych na ně věřil, a moc mladý, abych je nechal plavat. Moc cynický, abych je prožíval, ale moc potřebný, abych je vynechal.
Koleda. Když jsem zavřel dveře, dostal jsem skoro hysterický záchvat – smál jsem se a brečel a měl jsem takový ten zvláštní pocit, který dostanete, když si uvědomíte, že už k vám zase přišly Vánoce. Komínem mé zimní chajdy se spouští svatý Hong Duc. Z jednotlivostí je trochu rozpačitý, tak jako já, ale o celkové náladě svátků má úplně jasno. Je to záminka, jak se uvolnit a oslavovat – celý se vrhnout do svátků, ať jste kdekoliv.
„To jsem já,“ říká. A kde jsou Vánoce? Ptám se sám sebe. Já jsem vánoce, slyším ozvěnu. To jsem já. Zakloněná hlava, zavřené oči, hlas ponořený do jakékoliv písně, kterou se odvážím zazpívat.

Bůh prý jednou poslal dítě do hvězdnaté noci, aby svět poznal naději a radost. Nejsem si jistý, jestli tomu tak úplně věřím, ani jestli věřím všemu, co se za dva tisíce let na ten příběh nabalilo. Ale jsem si jistý, že věřím v Hong Duca, jednočlenný vánoční sbor, který po domech křičí „KOLEDU NEBO NĚCO VYVEDU!“.
Nevím, kdo nebo co ho poslalo. Ale vím, že jsem díky nevyzpytatelným vrtochům osudu zatažen do sboru, který zpívá o radosti a naději. Prostřednictvím dítěte jsem byl obdarován, a tak přiveden k Vánocům.

(Robert Fulghum: VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT, JSEM SE NAUČIL V MATEŘSKÉ ŠKOLCE)

Letia sane dolu stráňou, na nich malé deti,
už sa blížia Vianoce, ten čas rýchlo letí...
Starý rok už odchádza, nový ide za ním,
veľa šťastia, zdravia, lásky, to je našim prianím.
Cez Vianoce vyber úsmev a rozdaj ho všetkým,
dávaj si naň dobrý pozor, aby nebol riedkym.

Sviečky sú na strome, oblátky pod ním.
Čo si dnes chystala pre svojich rodných?
Či si im zabalila úcty a lásky?
Nech niet na ich tvárach miestečka pre vrásky.
Na stole ryby a iné dobroty,
dnes príde láska, vykroč jej oproti,
nepokaz nikomu ten večer sviatočný,
veď patrí sa každému - je predsa vianočný.

Posielam Ti anjelíkovský pozdrav,
nech Ti tohtoročné Vianoce
rozozvučia srdce radosťou
pokojom, pohodou a láskou.

pripájam sa aj já k želaniu nech sú šťastné a veselé plné pohody, porozumenia a lásky, a nech sú nám najväčšou odmenou iskričky šťastia v očiach našich najbližších. A nech nás láska, spokojnosťa, šťastie a pohoda sprevádza po celý budúci rok.
IVETA N

Jeden predvianočný zvyk
Štvrtý december je v slovenskom kalendári venovaný Barborám a Barbarám.
Barborky sú starý ľudový adventný zvyk. Na Barboru odlomená vetvička bola vložená do vody a do Štedrého dňa mala rozkvitnúť. Veštilo to, že slobodná vydajachtivá dievčina, ktorej vetvička rozkvitla, sa do roka vydá. Najčastejšie odrezávali vetvičky z ovocných stromov - čerešní, višní alebo sliviek. Pokiaľ chceme prizdobiť svoj domov počas Vianoc rozkvitnutými halúzkami, môžeme vložiť do vázy s vodou aj zlatý dážď, okrasnú jabloň, magnóliu alebo konárik z marhule. Po odrezaní ich neprenesieme hneď do tepla, aby neobschli. Necháme ich aspoň dve hodiny na chladnejšom a tmavom mieste, napríklad v pivnici. Tam sa trošku prispôsobia vyššej teplote ako je vonku. Potom spodnú časť vetvičiek šikmo zrežeme, vodu vo váze vymieňame. Pri izbovej teplote by sme sa mali o tri týždne dočkať výsledku nášho snaženia.