Netřeba mít iluze. Každej vztah potkává stejný nástrahy. Jednou se pohádáte, podruhý cukrujete. V každém vztahu potkáte někoho třetího, kdo vás uhrane. Jednou příjde moment, kdy na sebe nebudete mít čas a ve spěchu zapomenete, že se vlastně máte rádi. Jednou budete tiše sedět a nebudete si nic chtít říct, protože slova vám tolik ublížili, že s nimi radši chcete šetřit. V každé lásce přichází mimo krásných slov i milosrdné lži. Důvěra střídá nedůvěru. A pokud jste si moc jisti svým protějškem, je to špatně. A to je dobře. I když se zdá, že vlastně neni o co stát, tak ale je. Není to sázka do loterie. Je to maraton. Vztah totiž není zadarmo. Vztah nikdy nebyl pro všechny. Většina to po pár letech vzdá, protože vymění hračku za novou. Vztah byl vždycky jenom pro ty, co jsou si natolik jistí, že dokážou potlačit cizí sympatie, zničit společné problémy a hlavně mít společnej cíl a chtít za něj bojovat. Vztah se nerovná chození. Je to něco mezi běháním. Čím dýl strávíte na trati, tím dýl na ní další den vydržíte. Není to slepá loajalita, kdy jste posledním bojovníkem u padající pevnosti. Je to hlavně o tom, vědět za co bojuju. Vědět, proč jsem v tom nejlepším týmu na světě, i když se mu zrovna nedaří. Je to o tom, umět cítít a vcítit se do člověka, který se zavázal provázet vás v tom dobrém i zlém. Říkat všechno ošklivé hezky a vyzdvihovat to nádherné nad ošklivým. To je to místo, kde můžete sundat masku a bejt svým skutečným já. A trvá to. Budou to třeba roky, než dojdete k tomu, že něco vás tak hluboko uvnitř chytlo, že prostě nejde jít o dům dál. A tyhle věci nejde najít. V lidlu nebude týden supervztahů. Neexistujou v instantním sáčku a neschovávají se v nové podobě tý hezky usmívající se blondýny. Tyhle věci se pěstujou pomalejma krokama, nepříjdou hned a milionkrát ještě ta trpělivost zabolí. Ale na konci stejně leží něco, kvůli čemu tady všichni jsme. Něco o čem tak nějak i přes ty všechny držkopády pořád sníme. Ten moment, kdy skutečně žijeme.