Kapitalismus je něco jako dočasné propuknutí nemoci egoismu, jejíhož konce jsme dnes svědky. Je to obzvlášť patrné v ekonomické krizi a ekologických katastrofách.
Takto to nemůže pokračovat. Bylo by to jiné, kdybychom měli nevyčerpatelné přírodní a energetické zdroje. Nicméně, nemáme. Promarňujeme poslední zdroje a směřujeme ke slepé uličce: Propast mezi bohatými a chudými roste, společnost je zničena, a země se stává méně pohostinným místem.

Dnes, pár tisíc šílených lidí vyčerpává poslední zdroje země a za pomocí síly reklamy nás nutí kupovat cokoli, co vyrobí jen proto, abychom přidali další nulu na jejich bankovní účet. A my následujeme jejich směr jako pokorní otroci: Pronásledujeme hmotné statky.

Nezaměstnanost ve spojených státech rapidně stoupla, včetně mladých lidí. Mezi bohatými z Wall Street a mladou generací je hluboká propast. Lidé ve věku 20-25 let před sebou nevidí žádnou budoucnost. On nebo ona se bez práce nemohou vzít a mít děti. Jaký druh budoucnosti čeká na jejich děti, když jejich vlastní vyhlídky jsou bezútěšné?
Dochází k spontánnímu probuzení. Lidé demonstrují ze svého vnitřního popudu; nemohou zkrátka sedět nečinně ve svých domech. Je to čistá anarchie: Člověk neví, co s ním bude zítra či dál, a toto je způsob, jak se utěšuje a zbavuje negativních emocí. Zavazuje ho k tomu jeho přirozenost. Lidé začínají protestovat bez toho, aniž by měli jasnou představu o situaci, bez toho, aniž by znali účel a připravovali program. Jednoduše se cítí špatně.