...dnes dala Janka na fb túto krásnu báseň...má aj autora, tak som si dovolila skopírovať, skutočne stojí za to...
BÁSEŇ STAŘENY
Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě
nemocné v Ashludieově nemocnici poblíž Dundee ve Skotsku.
Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila,
že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál...
Mladá dívka je pořád ve mně
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte?
Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k
vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami
slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek
a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,
pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach,
někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je,
i když byl život krásný, na stará kolena
nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije a srdce jí,
byť hořce,
tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a
nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
Neuvidíte seschlou
stařenu..
Teď už - MĚ uvidíte.
Autor: Míla Suchá